close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Téma týdne

Přestaň myslet!!

13. února 2011 v 15:39 | Lucy Apollyon
disambiguation
Photo by: Isselinai
  Uvažovat nad smyslem života může být dokonce životu nebezpečné. Mělo by se to dávat jako varování na některé druhy knih či filmů, které nutí člověka příliš přemýšlet. Vemte si mírně labilnějšího jedince, který právě shlédl snímek pojednávající o tom, že jediný smysl života je láska. Samozřejmě ve filmu to skončilo dobře, ale onomu člověku se v lásce nedaří už nějaký ten pátek. Je už jen krůček od toho, aby vzal ten provaz, co má pod postelí a zavěsil do něj celou tíhu tohoto světa.
   I přes tyto kruté pravdy píšu dál. Jaký má asi smysl můj život!? Někdy si říkám, že žádný, ale pořád jsem příliš mladá na to, abych posoudila, čí život je zbytečný. Navíc druhá příležitost není. Obdivuju lidi, kteří si uměli najít smysl jejich života v tak útlém věku. Například moje sportovně nadaná kamarádka, lyžařka, žije hlavně pro lyžování nebo má druhá přítelkyně, milovnice anime a Japonska, si zvolila cestu po stopách Naruta. Ale co hledám já!? Měla bych se taky v něčem pořádně najít a snažit se v tom zlepšovat, protože tohle je pro mě ten pravy význam smyslu života, nikoliv úloha která nám byla dána, množit se.

A ta je jako kde!?

3. února 2011 v 15:22 | Lucy Apollyon
Night Sky
Photo by: Alptraum125
Vzpomínám, že byly doby, kdy jsem si sedla k oknu a po večerech pozorovala noční oblohu. Nádhera. Zvláště v létě, když se měsíc ve tvaru ostrého srpu vyjímá mezi malými hvězdičkami, jimiž je obloha zcela poseta. V zimě je tento jev dost těžko pozorovatelný, nejen kvůli oblačné obloze, ale i na úkor smogu, který trápí Ostravské obyvatele již nějaký ten pátek. Jenže i ve dnech, kdy není vyhlášen smogový stav, nám není dopřáno klidné podívané. Směrem na město je totiž obloha zcela zahlcena v oparu pouličních světel a tak možnost spatřit Velký či Malý vůz je značně mizivá.
Jedním z důvodů, proč tolik miluju letní stanování, je, že neexistuje lepší chvíle na pozorování oblohy. Představte si sluníčkem vyhřátou zem, na které poleháváte s přátelí, a možná ještě nějakou tou pochoutkou z večerního grilování či nějakým vínečkem, a sledujete hvězdy za upřímného smíchu či vypravování horrorového příběhu. No není to romantika!? To je ta krása noční oblohy, kterou nám berou města a my musíme podnikat dlouhé výlety na chaty, kde se konečně můžeme poddat tak úžasnému prožitku. Po těchto slovech se mi zachtělo léta a prázdnin ještě kvůli další maličkosti než je jenom fakt, že se nebudeme trápit v lavicích s myšlenkami nad aminokyselinami nebo logaritmickými funkcemi.

Czech!?

19. ledna 2011 v 14:16 | Lucy Apollyon
Picture by: think0
Napsat článek na téma týdne, kterým je český jazyk, je tentokrát nesmírně těžké. Ačkoli je nám český jazyk nejbližší, tak k němu nemám, co říct. Ve škole mě čeština přestala bavit, když jsme dostali novou profesorku. Průběh hodiny je pořád stejný. Nejdříve se nám snaží namluvit, jak moc jsme pozadu, potom začne písemně zkoušet a při zkoušení pár jedinců si zbytek třídy něco podtrhává ve skriptech. Většinou diktuje stylem: "Pátý řádek, sedmé slovo. A tu další větu." Myslím, že takovou češtinu by si zprotivil každý. Ale co o českém jazyce? Podle mě je sice pěkný a bohatý, ale pro mě málo exotický. Více mě lákají cizí jazyky, ačkoliv se v nich nedovedu tak bohatě vyjádřit. Jedna věc se ale nechat musí. Když už česky, tak pořádně. Poangličťování češtiny či počešťování angličtiny, jak se to veme, je sice velkým hitem, ale čte se to příšerně. Asi podobně jako dvojité vé tam, kde prostě nepatří.

Takže já bych chtěla ....

19. prosince 2010 v 13:42 | Lucy Apollyon
Gifts
Photo by: valeoro
   Jako malé díté vytahuji vánoční papír, který jsem co nejdokonaleji vyzdobila a začínám krasopisným písmem psát seznam věcí po kterých toužím. Za okny se snáší sněhové vločky a já při svitu svíčky u krbu zabalená do deky uvažuji, jak je možné, že se všechny dárky dětem v Americe vlezou do téhle ponožky nad krbem. Na klín se mi právě uvelebil můj milovaný pejsek a já už pomalu uzavírám obálku adresovanou Ježíškovi. Když večer usínám u americké vánoční pohádky s vanilkovým rohlíčkem v jedné ruce, kokoskou v druhé ruce a teplým ovocným punčem na nočním stolku, věřím, že za pár dní příjdu ke krásně voňavému stromečku ozdobenému slaměnými ozdobami a plápolajícími svíčkami a objevím pod ním hromadu krabic zabalených v dárkovém papíře a uvnitř krabic bude přesně to, co jsem umístila na seznam.
   Krásný úvod, což? Tak to ovšem nefunguje už několik let. Kupovat dárky je čím dál tím těžší, neboť se dají rozdělit do několika pofiderních skupin: Potřebuji, Chci a Dostupné. První skupina je nejpraktičtější, ale většinou neudělá takovou radost. Druhá skupina udělá velkou radost, ale většinou jsou to věci zbytečné a drahé. Třetí skupina bývá nakonec řešením předchozích dvou skupin, respektive skloubení praktičnosti, designu a ceny. Většinou je to ovšem jen průměrný kompromis. A oblečení k Vánocům? Fajn, ale bez zkoušení nevím, jestli mi bude sedět a když jej zkusím, tak to není překvapení. Navíc jsem tento rok dostala zaplacené 2týdny lyžování (plus lyže, lyžáky, hůlky, helmu a vlastně všechno oblečení na lyže k tomu) a ještě Chorvatsko, kde se chystáme v září se školou, takže si myslím, že více už bych ani z hlediska morálního chtít neměla. Ale přeci jenom jsem se rozhodla napsat seznam věcí, které bych brala.

Nemám vzor - kecy, kecy !!

12. prosince 2010 v 11:01 | Lucy Apollyon
My mom - my idol
Photo by: tatertotpixie
   Když jsem tak zběžně projížděla pár článků na téma týdne, tak jsem si všimla, že většina z nich začíná větou: "Nemám žádný vzor". Podle mě je to docela dost nepravděpodobné, protože se člověk někým neustále inspiruje. Je jedno jestli se jedná o slečnu, která chce mermomocí narvat svoji postavu do oblečení velikosti nula a jako vzor si dala nějakou anorektickou modelku nebo jestli se jedná o mladíka s kytarou v ruce, jehož vzorem se stal Jimy Page. Člověk už je prostě takový, neustále hledá někoho, komu by se mohl v něčem vyrovnat, proto si myslím, že všichni mají nějaký ten svůj idol, ten svůj vzor, který je pro ně bezchybný.
   Hodně blogerů taky píše, že chtějí být jako jejich rodiče a určitým způsobem je to vlastně biologicky dané. Už malé dítě si za vzor bere ty nejbližší. A můj vzor!? Je to vlastně, teda už není, moje učitelka ze školy. Měla přesně to, co jsem vždycky chtěla. Uměla skvěle anglicky, taky proto jí učila, španělsky a hodně cestovala. Vypadala vždycky báječně a vyrovnaně, nikdy nebyla neobjektivní, vždy se chovala ke každému, jak zasloužil. Dokonce byla metodikem prevence a psychologem na škole a tím, že učila výtvarku si mě získala úplně. Skvěle znala Freudovy výklady o snech, které jsou podle mě hodně zajímavé a celkově se zajímala o hloubku světa. Její idylický vztah s jejím přítelem by jí asi taky mohl kde kdo závidět. Jako třešničkou na dortu byl její přístup k hudbě. Ačkoli byla duší spíše rockerka, tak dokázala ocenit i popové a hip hopové hvězdy a znala základní údaje ze života celebrit, pohybovala se prostě bez problémů i v tomto společenském odvětví. A i kdyby tato osoba nebyla mým vzorem v pravem slova smyslu, inspirací pro mě zůstane nejspíš navždy.

Oblíbený grafoman!?

5. prosince 2010 v 10:20 | Lucy Apollyon
Book lover
Photo by: Megglles
   Napsat, která kniha je pro mě, jakožto pro milovníka kniha, ta nejlepší, je velice složité, neboť jsem jich už přečetla celkem hodně a ke každé se váže nějaká situace, při níž jsem to četla a která na mě působila.
   Nejdříve bych zmínila spisovatelku mého dětství Jacqueline Wilson, protože právě její knihy mě jako první oslovily. Navíc ilustrace Nicka Sharratta její knihy velice pěkně doprovázely na každé straně a opravdu pěkně se na to koukalo.
   Ještě na základní škole jsem si zamilovala romány Luďka Stínila, kterých jsem taky přečetla hned několik. Počínaje titulem Líbej, ale nemiluj pokračujíc přes Šance pro dvě srdce až po Nechci Tě ztratit. Celkově jsem jich přečetla od tohoto autorka kolem osmi nebo devíti. Z českých autorek mi potom padla pod ruku ještě kniha mladé Sandry Lanczové, jejíž matka je taky spisovatelka dívčích románu, a to přesněji svazek nazvaný Mezi námi děvčaty (nemá nic společného s filmem).
   No a konečně se dostáváme k klasickým dílům a maturitní četbě, která je sice řazena mezi "povinnou", ale profesoři asi vědí proč. Jako první knihu z četby k maturitě jsem si přečetla Pýchu a Předsudek Jane Austenové, velice pěkný román, sice možná moc zápletek, ale když se v tom člověk neztratí, tak to má své osobité kouzlo. Dále se mi povedlo dočíst Jámu a Kyvadlo od Edgara Allana Poa, což je dílo velice povedené. Všechny jeho povídky, vyjímajé snad dvě úvodní, mě zcela vtáhly do děje a pohltily na dlouhé hodiny. Včera se mi v autobuse povedlo dočíst ještě Obraz Doriana Graye, který i přes počátek knihy, kdy jsem myslela, že to zabalím, byl výborným společníkem. Opravdu pěkné povedené dílo a jsem hrdá na to, že jsme mohla být u hrobu Oscara Wilda v Pere Lachaise. A abych neopoměla ještě díla českých autorů na seznamu, tak například Báječná léta pod psa Michala Viewegha nebo Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou od Arnošta Lustiga mě taky mile překvapily.
   Žádný seznam od nejlepší po nejhorší knihu nemám, jak jsem rostla, tak se to měnilo a vím, že se to ještě hodněkrát změní. Ale jedna věc zůstane navždy stejná: Květiny a knihy jsou pro mnoho lidí právě tak nezbytné jako denní chléb. (Honoré de Balzac)

Dospělost!? Děkuji, nechci!

4. listopadu 2010 v 18:10 | Lucy Apollyon
Adult
Photo by: millifrosch
   Asi jako každé malé dítě, jsem i já snila o tom, jak budu dospělá a všechno bude po mém. Vadilo mi, že moji rodiče mají v domě slovo a já jsem jen ten malý chudáček, kterého neustále vodí za ručičku. Nechápala jsem své prarodiče a dokonce ani své rodiče, když mi říkali: "Buď ráda, že jsi ještě tak mladá." a vždy jsem je za tuto větu kárala. Dnes už vím, jaká jsem byla, ale asi každý na to musí přijít sám.
   Když jsem slavila své patnácté narozeniny, tak mi poprvé v životě došlo, že chci zastavit čas. Nechtěla jsem za žádnou cenu, aby mi život proplouval nadále pod rukama. Dnes jsem zase o rok starší a závidím každému malému dítěti jeho věk. Doba, kdy je nespoutané, bez starostí a hlavně se nebojí mluvit. Nebojí se vyvstanout z davu a promluvit. A proč!? Nebude za to káráno. Je to přece ještě dítě.
   S rostoucím počtem svíček na dortu si člověk brzy uvědomí, jak ten čas letí a jak je vzácný. Doby, kdy jsem mohla celé odpoledne pobíhat venku, večer koukat na filmy a pojídat popcorn jsou pryč. Občas mám sice tolik volného času, abych si dopřála siestu, ale je to čím dál tím horší.

Poprvé .... co podruhé?

12. září 2010 v 7:44 | Lucy Apollyon
The first time
Photo by: werol
Tak toto téma týdne mě celou dobu nějak odpuzovalo, ale řekla jsem si, že zase přes týden nebudu mít čas sem zajít, tak aspoň něco napíšu. Poprvé? To je široký obsáhlý pojem, který mnoho lidí spojuje s pohlavním životem, ale ať už je to uvěřitelné nebo ne, tak mě to nenapadlo. Až po přečtení pár článků na téma týdne. Poprvé je totiž všechno. Poprvé se zamilujete (což většinou si nepamatujete, potom si vymyslíte že poprvé jste se zamilovali později a svému dalšímu partnerovi povíte stejnou větu, tudíž že jste poprvé doopravdy zamilovaní a pořád dokola), poprvé jdete na koncert, poprvé se proběhnete, poprvé se s někým líbáte etc. Je toho sice hodně, ale jeden můj názor se ještě liší od mnohých jiných. Říká se, že na poprvé nezapomenete, s čímž ještě souhlasím, ale když někdo řekne, že poprvé to je nejlepší, tak to si už nemyslím. Vzrušující to rozhodně být musí, ale možná napodruhé, když je člověk z předchozích sletu událostí poučen, tak je to lepší. Zdokonalujeme se každou zkušeností, takže ono poprvé je vlastně jen nostalgické jednou. No nic, jdu zase žít. (A poznávát nové poprvé, třeba taneční)

Není hudba jako hudba

29. srpna 2010 v 21:24 | Lucy Apollyon
Music
Photo by: AlexMassacre
Nějak jsem zapomněla na toto téma týdne, tak ho píšu až v neděli večer no. Na slovo hudba mě napadne spousta věcí, ale dát je dohromady je poměrně těžké, takže to vezmu hopem, stejně si nemyslím, že to moc lidí čte.
Není tomu moc dávno, co jsem poslouchala vše, co hráli v rádiu. Teda respektive na Evropě 2. Pohybovala jsem se mezi lidma, kteří měli rádi to, co já. Pop. Jenže časem jsem objevila krásu Punku a Rocku, za což děkuji mému kamarádovi. Minulé prázdniny jsem chtěla zkusit úplně něco nového a to metal. A tam jsem našla "hudební uspokojení". Pouze pořádná hudba nebo naopak krásně operně zazpívané písničky mi příjdou jako hudba. Nejsem prostě jedna z těch, co obdviují sprosté "hudebníky" vyprávějíc svůj příběh za pomoci melodie.

The undead

14. srpna 2010 v 11:01 | Lucy Apollyon
Vampire
Photo by: ArmandAlucard
Konečně téma týdne, které je mi blízké a ke kterému se snad mohu dostatečně rozepsat. Když jsem pročítala některé články na téma tohoto týdne, tak jsem byla zklamaná, nikoli však překvapená. Každý třetí začal svůj článek větou: "Při slovu Upír mě napadá jako první Twilight". Tak jsem si řekla, kam až jsme to dospěli. Krásná doba, kdy se lidé opravdu báli upíru, je nenávratně pryč.
Twilight - Co se téhle novinky (dáli se tomuto dílu tak říkat) týče, tak k němu mám velký odpor, neboť jak knihy, tak filmy mi příjdou odbíhající od tématu. Jako první blbost, která mě štve snad ze všeho nejvíc je, že žijí v modrním domě a chodí do školy. Další zarážející věci jsou například záření na slunci, (jsou snad nějaké upíři nějaké disco koule či co?) a jejich mírumilovnost a láska. Upíři mají být mocní a dychtiví po krvi. Stmívání je tedy pro mě nadobro odepsané.
 
 

Reklama