
Když jsem slavila své patnácté narozeniny, tak mi poprvé v životě došlo, že chci zastavit čas. Nechtěla jsem za žádnou cenu, aby mi život proplouval nadále pod rukama. Dnes jsem zase o rok starší a závidím každému malému dítěti jeho věk. Doba, kdy je nespoutané, bez starostí a hlavně se nebojí mluvit. Nebojí se vyvstanout z davu a promluvit. A proč!? Nebude za to káráno. Je to přece ještě dítě.
S rostoucím počtem svíček na dortu si člověk brzy uvědomí, jak ten čas letí a jak je vzácný. Doby, kdy jsem mohla celé odpoledne pobíhat venku, večer koukat na filmy a pojídat popcorn jsou pryč. Občas mám sice tolik volného času, abych si dopřála siestu, ale je to čím dál tím horší.
Je mi šestnáct let a někdy se cítím stará. Nemůžu vyslovit pořádně svůj názor bez toho, aniž bych za to byla po zásluze "odměněna". Dospělí nevyčnívají z davu, pouze si vybírají, ke kterému davu se přidají. Dospělost poutá svobodu člověka silnými provazy a jejich poškození se trestá. Užívejme si, dokud můžeme. Dokud vůbec chceme!


Mě je 18 a něco ,ne že bych si přišla stará ,ale uvědomuju si ,že to jde jen dál a bude to horší a horší ohledně zodpovědnosti...