
Tak, už je to nějaký ten pátek, co jsme se opravdu od srdce zasmála. Je to čím dál horší. Příjde mi, že někdy se směju jen z povinnosti. Nebaví mě se denně učit, nebaví mě, to co dělám. Vedle sebe mám společnost těch úspěšných a já vedle nich jsem ještě větší nic. Nemám ráda svět okolo mě, nechci být sama, ale mám ráda samotu. Nechci znát hromadu lidí, ale chci mít přátele. Nechci rozmanité večery, chci večery s jedním člověkem. Všechno mám tak napůl, raději mít něco pořádně. Kde jsou ty časy, kdy jsem se zasmála od srdce s člověkem, který nedělal rozdíly, které bych v té bezstarostné době stejně nevnímala?

